Novinky

Investice do private debt v posledních letech nabývají na významu. Umožňují přístup k úvěrovým strategiím mimo veřejné trhy a firmám poskytují financování nad rámec tradičních bankovních úvěrů. „Tato struktura přináší flexibilitu oběma stranám – zároveň však mění způsob, jakým rizika vznikají a jak se následně projevují,“ říká Jan Zendulka, CEO společnosti Moventum a.s.

Na rozdíl od veřejně obchodovaných dluhopisů se napětí na trhu private debt neprojevuje každodenními cenovými výkyvy ani rychlými odlivy kapitálu. „Nelikvidita krátkodobě stabilizuje ocenění, ale nezabraňuje ztrátám,“ vysvětluje Zendulka. „Mění vnímání rizika, protože problémy se objevují na úrovni dlužníků a struktur fondů a plně se projeví v horizontu týdnů až měsíců.“ Pro investory to znamená změnu pohledu na samotnou strukturu portfolia: hlavními včasnými indikátory jsou rostoucí míra selhání a zvyšující se podíl problémových úvěrů.

Fondy private debt často financují středně velké firmy s vyšší mírou zadlužení. „Ty jsou citlivé jak na růst úrokových sazeb, tak na zpomalení ekonomiky,“ uvádí Zendulka. „V současnosti se navíc nacházíme ve velmi křehkém makroekonomickém prostředí, a to jak z hlediska vývoje úrokových sazeb, tak globální ekonomiky.“ Důkladné vyhodnocení rizik je proto zásadní.

V případě platebních potíží dochází k restrukturalizaci úvěrů nebo k prodloužení jejich splatnosti. Zároveň vzniká potřeba tvorby opravných položek, které přímo ovlivňují výkonnost fondů. Specifickou oblastí je také oceňování. Soukromé úvěry nejsou průběžně obchodovány na trhu, ale oceňují se pomocí modelů. „Pokud se prostředí zhoršuje, promítá se to do ocenění se zpožděním,“ upozorňuje Zendulka. „Stres se proto projevuje postupně — poklesem čisté hodnoty aktiv, rostoucími očekávanými ztrátami a vyšším počtem úvěrů v režimu sledování či selhání.“ Na rozdíl od likvidních dluhopisů tak nedochází k náhlým cenovým výkyvům, ale spíše k pozvolným korekcím.

Dalším charakteristickým rysem je tzv. semilikvidní struktura fondů, které umožňují pravidelné odkupy, například měsíčně či čtvrtletně. „Pokud žádosti o odkup rostou rychleji než příliv nového kapitálu, dostávají se fondy pod tlak,“ říká Zendulka. „Podobnou situaci jsme v minulosti viděli u otevřených nemovitostních fondů, kde následně docházelo k úpravám podmínek.“ Možnými reakcemi jsou omezení odkupů, prodeje aktiv nebo budování likviditních rezerv. Taková opatření však mohou napětí na trhu dále prohlubovat.

Struktura trhu private debt může vytvářet dojem tlumené volatility. „Ceny reagují méně bezprostředně, ale rizika nemizí,“ říká Zendulka. „Pouze se projevují pomaleji.“ Mezi včasné indikátory patří porušení úvěrových podmínek (tzv. covenant breaches), častější prodlužování úvěrů, odpisy a rostoucí objem žádostí o odkupy. V tomto kontextu roste riziko postupného hromadění méně kvalitních úvěrů. „V období ekonomické recese se může v portfoliích kumulovat větší množství rizikovějších úvěrů,“ vysvětluje Zendulka. „Plný rozsah se však projeví až s rostoucí platební neschopností a následnými úpravami portfolií.“

Další rizikový faktor leží na straně dlužníků. Firmy využívají private debt nejen jako alternativu, ale v některých případech i jako náhradu v situacích, kdy regulatorní omezení ztěžují přístup k tradičnímu bankovnímu financování. Kapitál tak může směřovat do segmentů, které by v bankovním systému podléhaly přísnější kontrole. Pro investory to znamená, že private debt sice nabízí přístup ke zdánlivě stabilním výnosům, zároveň však vyžaduje důkladnější a komplexnější posouzení rizik. „Tato rizika jsou méně viditelná, nikoli však nižší,“ uzavírá Zendulka. „Jsou součástí samotné struktury a mohou se v období recese kumulovat a následně materializovat.“